Evangelická fara Žatec

Nejsou-li Ježíšova učení určena k tomu, aby nás přitáhla k úplnému se spolehnutí na milost, jsme všichni ztraceni. Lidé jako farizeové, kteří dbají na svůj pěkně naleštěný image, jsou náchylní k myšlence, že sami jsou dostatečně dobří a svatí, a proto jsou schopni si vydělat na Boží přijetí svými dobrými výkony. Tíhnou tak více k tomu, aby Ježíšovo učení považovali za výzvu pro jejich sebeospravedlňující úsilí. Čím je učení obtížněji realizovatelné, tím více se namáhají. Když tedy farizeové slyšeli Ježíše říkat: „buďte tak dokonalí, jako je váš nebeský Otec“, nesesypali se a nevolali po milosti. Prostě se snažili to naplnit! Podle názoru takových lidí spasení závisí právě na tom. Toto závažné neporozumění Ježíšovu učení má také velmi destruktivní důsledky. Věří-li někdo tomu, že jeho spasení závisí na jeho vlastní dobrotě, může žít sám se sebou pouze tak, že sám sebe neustále přesvědčuje o své dostatečnosti pro Boha. Protože však všichni lidé jsou hříšní minimálně ve svých srdcích a myslích, když už ne ve svém chování, má tento perfekcionismus za následek to, že takoví náboženští lidé se musí stát mistři na život v sebeklamu. Musí se neustále obelhávat, proto systematicky potlačují každé pomyšlení na to, že se jim nedaří realizovat Ježíšovu výzvu. Vše, co neodpovídá jejich náboženské představě, kterou si chtějí tak usilovně udržet, musí být prostě „spláchnuto“ pod úroveň jejich vědomí.

Jádrem Ježíšova učení je dělat právě opak toho, co činí zákonictví. Ježíš nás nevede ke stimulaci našeho vlastního úsilí, která ústí v odmítnutí hříšné reality našeho vnitřního života, ale naopak se snaží veškeré naše úsilí zastavit tím, že nás nechá tuto hříšnou realitu našeho vnitřního života poznat. Krásný příkladem je podobenství o farizeu a celníkovi (Lukáš 18,9 – 14)

„O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenstvíL „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil:´Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ´Bože, slituj se nade mnou hříšnýml´. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Když člověk slyší, že nemůže uskutečnit Ježíšovy ideály, když se konečně vzdá svého vlastního úsilí jako prostředku k zalíbení se Bohu, když si konečně uvědomí, že vše, kým před Bohem je a vždy bude, pramení z Božího výkonu a ne jeho, stane se svobodným. Pozná, že nic nezávisí na přetvářce – nemusí se tvářit jako někdo jiný. Takže stručně řečeno – Kristův kříž a Boží milost znamenají, že jsme-li před Bohem opravdoví a poctiví, pak jsme v bezpečí. To, jak je člověk relativně „dobrý“ nebo „špatný“, je naprosto bezvýznamné. My už si nemusíme dělat starosti z toho, jak nás vidí druzí lidé. Jediné, co by nás mělo zajímat je, jak nás vidí Bůh, protože před Ním se budeme jednoho dne zodpovídat. Ne před lidmi. Jsou totiž lidé, kterým se nezavděčí nikdo a nic, a protože nejsou spokojeni sami se sebou, nebudou nikdy spokojeni ani s druhými. Neustále hledají, co je kde špatně a také to nacházejí. Posuzují a odsuzují příliš rychle a povrchně. Bůh ale ve svém Slově říká: „Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž. Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají. Myslíš si snad, když soudíš ty, kdo takto jednají, a sám činíš totéž, že ty ujdeš soudu Božímu?“

Můžeme nosit masky, můžeme ukazovat prstem na druhé. Lidé nás pak možná budou obdivovat a ctít. Pokud se naučíme dobře klamat, nikdo nic nepozná. Trochu hůře už budeme klamat sami sebe a absolutně vůbec neoklameme Boha. Každý sám za sebe si musí rozhodnout, co pro něj bude výhodnější – jestli život v pravdě nebo život ve lži.