Evangelická fara Žatec

MILOST

„Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu a řekl jim: „Jděte i vy na mou vinici a já vám dám, co bude spravedlivé.“ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí a řekl jim: „Co tu stojíte celý den nečinně?“ Odpovědí mu: „Nikdo nás nenajal.“ On jim řekl: „Jděte i vy na mou vinici.“ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: „Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu a to od posledního k prvnímu!“ Tak přišli i ti, kteří pracovali od pěti odpoledne a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou více, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“ On však odpověděl jednomu z nich: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem dělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“ Tak budou poslední první a první poslední.“   (Nový zákon, Matouš 20, 1 – 16)

Vinař v Ježíšově příběhu nepodvedl dělníky tím, že by jim za celodenní dřinu zaplatil mzdu jako za hodinu. Není to tak. Kdo pracoval celý den, dostal předem dohodnutou mzdu. Příčinou jejich nespokojenosti byla skandální matematika milosti. Nedokázali se vyrovnat s tím, že jejich zaměstnavatel měl právo naložit se svými penězi podle svého uvážení, obzvláště, pokud šlo o to, že jakýmsi povalečům vyplatil za hodinu práce dvanáctihodinovou mzdu.

Rádi se považujeme za zodpovědné dříče, kteří na vinici pracovali celý den a podivné chování vinaře nás pak mate stejně jako původní posluchače. Pak se také může stát, že nám smysl Ježíšova příběhu unikne. Bůh totiž rozdává dary, ne výplaty! Nikdo z nás nedostává zaplaceno podle svých zásluh, protože nikdo z nás se nedokáže ani z dálky přiblížit k splnění Božích požadavků na dokonalý život. Pokud by se nám dostalo skutečně spravedlivé mzdy, pak bychom skončili v pekle!

Podstatou nemilosti je myšlenka, že někteří dělníci si zaslouží víc než jiní; ve sféře milosti se ale slovo zaslouží vůbec nevyskytuje.

Snaha vystopovat nějaký matematický vzorec milosti zcela odpovídá založení apoštola Petra: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší?“ zeptal se Ježíše. „Snad až sedmkrát?“ Petr vlastně přeháněl, protože rabíni jeho doby navrhovali maximálně trojí odpuštění.

„Ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát,“ odpověděl bez váhání Ježíš. V některých rukopisech je „sedmdesát sedmkrát“, ale sotva záleží na tom, zda Ježíš mínil 77 nebo 490; jeho poselství je zcela jasné – odpuštění se nepočítá!

Proč vlastně Ježíš ve svých podobenstvích tak přehání? Činí tak proto, aby nás přivedl k pokornému vědomí toho, že pokud jsme přijali Krista jako svého Spasitele, tak nám Bůh již odpustil dluh jako velehory, vedle nějž všechny ostatní křivdy vypadají jako maličká mraveniště.

V souvislosti s Bohem slovo milost znamená, že nemůžeme učinit nic pro to, aby nás Bůh miloval víc. A milost také znamená, že neexistuje nic, co by mohlo Boha přimět k tomu, aby nás miloval méně. Milost zkrátka znamená, že já, dokonce i já, který si zasloužím pravý opak, jsem přizván, abych zaujal své místo u stolu v Hospodinově domě.

Ježíš Kristus nás volá k novému přístupu, který nezávisí na našich výkonech, ale na Jeho. Nemusíme podávat žádné výkony, máme Ho jen následovat. On pro nás již drahocenné vítězství Božího přijetí získal.

(NE)SPRAVEDLNOST

Milost je jednoduše nespravedlivá a to je jedna z věcí, jejichž pochopení nám dá asi nejvíc zabrat. Je nerozumné očekávat, že matka odpustí vrahovi svého dítěte nebo že člověk, který prošel koncentračním táborem odpustí svým mučitelům. Milost však není o spravedlnosti.

Bůh roztříštil neúprosný zákon hříchu a odplaty. Vtrhl na Zemi, vzal si to nejhorší, co jsme Mu my lidé mohli nabídnout – ukřižování – a z této krutosti vytěžil lék pro nemocné lidstvo. Když na sebe, zcela nevinného, přijal všechny kruté požadavky spravedlnosti, jednou provždy zlomil pouta nemilosti. My lidé příliš často sklouzáváme ke stylu „oko za oko“, který zabouchne dveře odpuštění: „Proč bych měl já udělat první krok? Mně přece bylo ublíženo!“ Takže neudělám nic. Objeví se trhliny a rozšíří se. Za čas se mezi námi vytvoří hluboká a široká propast, která se nedá překonat. Je mi z toho smutno, ale nekladu si to za vinu. Prchám z nejisté a riskantní půdy milosti zpět do bezpečí nemilosti.

Když  biblický Josef konečně svým bratrům odpustil, bolest nezmizela, ale spadlo z něho břemeno soudu. Již nebyl jejich soudcem. Odpuštěním zlo nezmizí, ale jsem uvolněn ze sevření zla a kontrolu převezme Bůh, který ví, co s tím. Takové rozhodnutí je samozřejmě riskantní, protože Bůh s dotyčným možná naloží jinak, než bych si přál.

ODPUŠTĚNÍ

Odpuštění není snadné a zřídka přinese úplné uspokojení. Dotírající nespravedlnost přetrvává a zranění stále způsobuje bolest. Proč se tedy namáhat? Protože v evangeliích je popsána jednoznačná souvislost:

 Bůh mi odpustí natolik, nakolik já odpustím svých bližním.

V modlitbě Páně přeci vyznáváme: „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Pouze budu-li žít v proudu Boží milosti, budu mít sílu jednat s ostatními v milosti.

Bůh nám svěřil do rukou děsivou agendu:  neodpustíme-li druhým, vydáváme o nich v konečném důsledku svědectví, že nejsou hodni Božího odpuštění, a tím pádem ho nejsme hodni ani my. Takovým podivným způsobem závisí Hospodinovo odpuštění na nás!

Shakespeare o tom velice výstižně píše v novele Kupec benátský:

„Jak bys mohl doufat v milost, když ji druhým upíráš?“

Henri Nouwen definuje odpuštění takto: „Mnohokrát jsem řekl „odpouštím ti“, ale i ve chvílích, kdy jsem tato slova vyslovoval, jsem měl v srdci hněv nebo hořkost. Stále jsem chtěl slyšet vyznání druhé strany, že jsem konec konců přece jen měl pravdu. Stále jsem toužil po omluvách. Chtěl jsem slyšet pochvalu, i kdyby to měla být pochvala jen za to, že jsem dokázal tak krásně odpustit!

Ale Boží odpuštění je bezpodmínečné. Pramení ze srdce, které nic nepožaduje pro sebe. Právě toto božské odpuštění musím každý den praktikovat. Vyzývá mě k činu, navzdory všem mým argumentům, jak je odpuštění nemoudré, nezdravé a nepraktické. Nutí mě překonávat všechny mé potřeby přijímat vděčnost a komplimenty.“

Jsem stále připraven odpustit, ale nikdy to neudělám – jsem totiž příliš ´spravedlivý´.

Odpuštění má i mnoho dalších významů: může zastavit kolotoč obviňování a bolesti. Odpuštění doslova znamená „uvolnit, odmrštit, osvobodit sebe sama“. Neodpustím-li, zrodí se zášť. Tento pojem znamená „cítit znovu, prožívat znovu“. Odpuštění nabízí únikovou cestu a umožní nový začátek vztahu. V tom se lišíme od zvířat – ne svou schopností myslet, ale svou schopností činit pokání a odpouštět. Jedině člověk může provést tak nepřirozený čin, který převyšuje neústupný zákon přírody.

A navíc – my neodpouštíme jen proto, abychom naplnili jakýsi vyšší morální zákon; odpouštíme kvůli sobě! Ten první a často také jediný člověk, kterému odpuštění přinese uzdravení, je ten, kdo odpustil. Když upřímně odpustíme, osvobodíme vězně, a dodatečně zjistíme, že tím vězněm jsme byli my sami.

Odpuštění je tedy nepřirozené a velmi těžké. Jediná věc, která je tvrdší než odpuštění, je jeho opak.

ZNÁMÝ PŘÍBĚH

V posledních letech mohlo publikum na celém světě sledovat drama odpuštění ztvárněné ve filmu Bídníci od Victora Huga. Vypráví příběh Jeana Valjeana, francouzského vězně, který byl odsouzen k devatenácti rokům nucených prací za krádež chleba! Zatvrdil se a stal se z něho drsňák. Nikdo ho neporazil v bitce. Nakonec byl propuštěn, ale nikdo mu nechtěl poskytnout přístřeší, proto se toulal po krajině a hledal úkryt. Nakonec se nad ním slitoval laskavý biskup, který mu dal najíst a poskytl mu nocleh.

V noci se Valjean vykradl z pokoje, odcizil ze skříně rodinné stříbro a utekl do tmy. Druhý den ráno ho přivedli tři policisté, kteří ho chytli na útěku s ukradeným stříbrem a chystali se ho uvěznit na doživotí.

Biskup však reagoval způsobem, který nikdo nečekal, obzvláště pak Jean Valjean.

„To jste vy?“ zvolal, když spatřil Valjeana. „To jsem rád, že vás vidím. Ale co to? Dal jsem vám přece i svícny! A proč jste si neodnesl i příbory?“ Valjean vytřeštil oči. „Není zloděj!“ ujistil biskup policisty. „To stříbro jsem mu dal jako dar.“

Když strážci odešli, biskup vzal svícny a dal je oněmělému Valjeanovi: „Slibte mi, že těch peněz použijete k tomu, abyste se stal čestným mužem.“

Síla biskupova činu, jenž popřel veškeré lidské instinkty a touhu po pomstě, zcela změnila Valjeanův život. Takové otevřené setkání s odpuštěním, obzvláště, když vůbec nečinil pokání, roztavilo sebeobranné mechanismy jeho duše. Ponechal si svícny jako drahocennou památku na milost a rozhodl se, že od nynějška bude pomáhat druhým, kteří se ocitli v nouzi.

Na druhou stranu detektiv Javert, který nezná jiný zákon než zákon spravedlnosti a odplaty, nemilosrdně dalších dvacet let Valjeana pronásleduje. Když mu Valjean zachrání život – kořist prokáže milost pronásledovateli – detektivův černobílý svět se začíná rozpadat na kousky. Neschopen vyrovnat se s milostí, která se příčí všem zdravým instinktům, neschopen nalézt v sobě odpovídající odpuštění, Javert skočí z mostu do řeky.

Když někomu odpustíte, odkrojíte od něho zlo, jehož se dopustil. Oddělíte dotyčného od jeho zraňujícího činu a poskytnete mu obnovení. Už se na něho nedíváte jako na někoho, kdo vám ublížil, ale jako na někoho, kdo vás potřebuje. Pokud dokážeme odpustit, uvolníme uzdravující moc do svého života i do života provinilce.

Spravedlnost má dobrou, správnou a racionální moc. Moc milosti je jiná: je z jiného světa. Díky odpuštění si uvědomíme, že se od provinilce nelišíme tolik, jak bychom si přáli – i já jsem jiný, než si o sobě myslím. Na bedrech takto proměněných hříšníků Kristus stavěl svou církev.

My se ze své zkušenosti nemůžeme ani zdálky přiblížit tomu, co prožíval svatý Bůh, když v lidském těle sestoupil na Zemi. A stejně tak se ani zdálky nedokážeme vyrovnat tomu, jak na všechny útrapy reagoval.

Ježíš měl moc milovat prostitutky, tyrany, darebáky – dokázal to, protože prohlédl skrz špínu a slupky degenerace, protože Jeho oči zachytily obraz božského originálu, který je mnoha způsoby skryt v každém člověku.

Když Ježíš prokázal lásku vinou obtíženému člověku a pomohl mu, viděl v něm hřešící Boží dítě. Viděl v něm lidskou bytost, kterou její Otec miluje a nad níž se rmoutí, protože se porušila. Viděl dotyčného tak, jak ho Bůh původně stvořil a jakého jej chtěl mít. Ježíš neztotožňoval člověka s jeho hříchem, ale vnímal tento hřích jako něco cizorodého, něco, co k člověku ve skutečnosti nepatří, co ho pouze spoutalo a ovládlo a od čeho má být osvobozen a přiveden zpět k Bohu. Ježíš lidi miloval bez ohledu na nánosy bahna.

OČI UZDRAVENÉ MILOSTÍ

Jednoho dne Ježíš vyučoval shromáždění, když vtom k němu zákoníci a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Řekli mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8, 3 – 11)

Je to skutečně zlé, mít spoustu chyb, ale ještě horší je, když člověk není ochoten své chyby uznat. K cizoložství jsou potřeba dva, ale před Ježíšem stojí samotná žena. Apoštol Jan objasňuje, že žalobcům nešlo ani tak o potrestání hříchu, jako spíš o polapení Ježíše. Mojžíšův zákon přikazuje cizoložství trestat ukamenováním, ale římský zákon Židům popravy zakazoval. Poslechne Ježíš Mojžíše, nebo Řím? V tomto napjatém okamžiku se Ježíš odmlčel a psal prstem do písku, vytvořil tak významnou  pauzu mezi tím, co se stane a tím, co si přítomní přáli. Žena v hrůze, bezbranná a veřejně zostuzená stojí před Ježíšem. Ten nakonec rozhodne: „Kdo je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“

Tímto brilantním tahem Ježíš zrušil dvě dosavadní domnělé kategorie – hříšníky a spravedlivé, a nahradil je dvěma jinými kategoriemi:

hříšníky, kteří své viny vyznávají

a

hříšníky, kteří své viny zapírají

Bůh smazává vědomou vinu a potlačenou vinu ozřejmuje.

Nacházíme se na straně obviněných nebo na straně žalobců? Stejně jako farizeové, i my mnohem více svých vin popíráme než vyznáváme. Zakrýváme svůj hřích pod roušku váženosti. Zřídka, pokud vůbec někdy, dopustíme, abychom byli veřejně přistiženi při nějaké křiklavé indiskrétnosti. A přesto všechno, je ona hříšná žena Božímu království ze všech nejblíže. K Božímu království mohu skutečně směřovat jen tehdy, budu-li jako ta žena: roztřesená, pokořená, bez omluvy, s dlaněmi vztaženými k Boží milosti.

Podle hloubky vědomí vlastního hříchu se měří hloubka poznání Boha.

Milost nás učí, že Bůh miluje kvůli tomu, kým je, ne kvůli tomu, kým jsme my. Žádné rozdělení na hodné a nehodné tady neplatí. Křesťanství má jedno pravidlo: „Nenáviď hřích, ale miluj hříšníka“, což se daleko snáze říká, než dělá. Jak můžeme nenávidět něčí činy a zároveň být prosti nenávisti vůči dotyčnému člověku? A přece existuje jeden člověk, u něhož takto postupujeme celý život – my sami! Přes všechny své chyby a nedostatky se máme pořád rádi. Zbývá jen praktikovat to samé i u druhých.

Podle knihy Nekončící milost od Philipa Yanceyho