KŘESŤAN A CÍRKEV
KDO NENÍ KŘESŤAN
Křesťan není člověk, který se narodil v křesťanské zemi. Není to ani člověk, který žije svůj život podle biblických hodnot. Křesťanem se nestáváme dokonce ani tehdy, když věříme v nějakou vyšší moc nebo v Boha. Lidé, kteří se snaží dobře žít, pomáhat druhým, neubližovat bližním a respektovat ostatní, jsou velkým pokladem každé společnosti, ovšem křesťany to z nich nedělá. Dokonce ani navštěvování církve, křest, četba Bible či modlení z člověka křesťana neudělá. Tedy ne každý, kdo chodí do církve a chová se „křesťansky“ je křesťan. Pro mnoho lidí toto všechno jsou pouhé odkazy předků, tradice, které z nostalgie dodržují. Co tedy křesťanství skutečně je?
CO JE OPRAVDOVÉ KŘESŤANSTVÍ?
Skutečný křesťan je ten, kdo má osobní vztah s Ježíšem Kristem. Celé křesťanství je postaveno na této Boží osobě. V rozhovoru s židovským učencem Nikodémem Ježíš prohlásil, že „nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (Nový zákon, Jan 3, 3) a dodává: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3, 16)
Křesťanem je tedy ten, kdo se znovu narodil – to znamená zemřel starému životu. Takový člověk musí v první řadě uznat, že před svatým Bohem nemůže obstát a že Ježíš Kristus zemřel na kříži právě za jeho hříchy. A pak vyznat svými ústy (nahlas) Ježíše Krista jako svého Spasitele. Apoštol Pavel to v listu Římanům píše jasně: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“
Co se tedy stane, když tak učiníš?
1. Získáš život věčný.
2. Staneš se Božím dítětem. Křesťanství je více než jakási duchovní nauka a seznam pravidel, která musíš dodržovat. Je to osobní vztah s Bohem – Ježíšem Kristem – který mění lidské životy.
3. Stane se s tebou proměna, která má obrovský význam. Tvé hříchy byly odpuštěny a vymazány a ty ses stal úplně novým člověkem. Obrátil ses doslova o 180 stupňů, proto se tomuto procesu říká také OBRÁCENÍ. Stal se z tebe člověk, jehož hodnoty a priority se naprosto změnily.
4. Kromě toho se stane ještě jedna velmi důležitá věc – sestoupí na tebe Duch svatý.
Duch svatý je osoba. Není to žádná Boží činná síla ani energie. Je to plnohodnotná osoba, která cítí, myslí, rozhoduje se. Je osobou Boží trojice, spolu s Otcem a Synem, proto my křesťané říkáme, že Bůh je trojjedinný. Tyto tři Boží osoby jsou si navzájem rovnocenné, avšak každá má trochu jinou funkci:
Bůh Otec – Stvořitel – je tvůrcem vesmíru, nebe, země i člověka. Přebývá v nepřístupném světle. Boha Otce nikdy nikdo neviděl, Jeho pohledu však neunikne nic. V Bibli se píše:
„Není tvora, který by se před Ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ (Židům 4, 13)
Sami před sebou i před druhými lidmi můžeme skrývat kdeco, ale před Ním neskryjeme nic.
Bůh Syn – Spasitel – je Bůh, který přišel na zem v lidském těle, aby položil Svůj život za naše hříchy. Bez této oběti, bychom se nikdy do Boží blízkosti nedostali. I lidé jsou schopni velkých obětí, ale žádná z nich nám nepřinese spasení. Pouze Ježíšovu oběť Bůh Otec přijal, protože byla dokonale čistá.
Bůh Duch svatý – je Bůh, který po nanebevzetí Ježíše Krista sestoupil na zem, aby zde pokračoval v Jeho započatém díle. Díky působení Ducha svatého mohla vzniknout první církev. Jeho úkolem je oslavit Ježíše Krista a uvádět lidi do pravdy.
PRÁCE DUCHA SVATÉHO
Je to Duch svatý, který nám dává víru v Ježíše Krista. Lidské argumenty – a jsem si plně vědoma toho, že ani to, co zde píšu – nemají moc člověka přesvědčit. Když ale přijde tato Boží osoba, člověku se najednou otevřou oči a prohlédne. Víra je dar a ten buď člověk dostane nebo nedostane – o tom právě rozhoduje Duch svatý.
Ducha svatého má každý křesťan – tedy alespoň na začátku, kdy uvěří. Otázkou je, zda se Jím nechá vést. Duch svatý k nám promlouvá tichým hlasem, aby nás potěšoval, povzbuzoval, napomínal, vyučoval, dodával nám víru, sílu a odvahu. Dává nám poznání a moudrost:
„Nám to však Bůh zjevil skrze Ducha: Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.“ (Nový zákon, 1. Korintským 2, 10 – 11)
Duchem svatým byli naplněni lidé, kteří psali Bibli. Přestože byla psána v rozmezí 1,5 tisíce let, vše na sebe navazuje a působí jako celek. Skrze Bibli k nám promlouvá Bůh.
„Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti. . .“ (Nový zákon, 2. Timoteovi 3,16)
„Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ (Nový zákon, Římanům 8, 9)
Z toho plyne, že křesťan, který páchá ničemnosti, klame sám sebe. Takový člověk ani nemůže mít jistotu spasení, protože tu dává právě Duch svatý a nikdo jiný. To, že jsme se vydali správnou cestou, ještě neznamená, že dojdeme do cíle. Pokud se křesťan nenechá vést Duchem svatým, tak ten dříve či později od takového člověka odstoupí a nechá ho napospas vlastním plánům a nápadům. Proto tolik zvěrstev v dějinách církve, proto tolik pokroucených výkladů Bible, proto tolik sekt, zbytečných dohadů, rozporů, rozkolů, rozdělení a nenávisti.
Bez Ducha svatého se z křesťana stává pokrytec. Takový dokáže napáchat větší škody než naprostý bezvěrec.
POKRYTECTVÍ
Ježíš neměl rád pokrytce. Takovými ukázkovými pokrytci byli farizeové – židovští duchovní vůdcové, kteří sice dodržovali Boží přikázání, ale pojmy jako láska a milosrdenství jim byly většinou naprosto cizí. Kladli velký důraz na vnější formu zbožnosti, ale k vnitřní proměně u nich mnohdy nedocházelo. Ježíš proti nim velmi tvrdě vystupoval a při každé příležitosti je káral. Proto se jim stal trnem v oku a rozhodli se Ho ukřižovat. Tím však pouze naplnili Boží vůli, protože právě za tímto účelem Ježíš přišel na zem. Byli mezi nimi i jedinci, kteří svůj omyl poznali a v Božího Syna uvěřili.
Podívejme se nyní, jaký byl Ježíšův názor na pokrytce:
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami! . . . Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete! . . . Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“ (Nový zákon, Matouš 23, 13 – 28)
Fakt, že se v Bibli můžeme dočíst i takto tvrdá slova, která jsou adresována nejen židovským duchovním, ale i těm církevním, dokazuje, že Bible není výmyslem církve. Kdyby tomu tak bylo, tak tohle byste v ní určitě nenašli. Ježíš nikomu nestranil a vše nazýval pravým jménem. Pokud by Bible byla dílem církve, vypadala by úplně jinak. Nemyslíte?
Možná si teď kladete otázku: „Když se tedy stačí nechat vést Duchem svatým, tak proč se obtěžovat s církví?“
CÍRKEV – BOŽÍ RODINA
Následování Krista neznamená jen to, že něčemu věříme, ale i to, že někam patříme. Jsme členy jednoho těla – církve. Bible nezná žádné osamělé svaté nebo duchovní poustevníky izolované od ostatních věřících. Členství v Boží rodině není něco nedůležitého. Ježíš řekl: . . .
“zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“. (Nový zákon, Matouš 16, 18)
Církev je natolik důležitá, že Ježíš pro ni zemřel na kříži:
„Kristus si zamiloval církev a sám se pro ni obětoval.“ (Nový zákon, Efezským 5, 25)
Bible nazývá církev „nevěstou Kristovou“ a „tělem Kristovým“. Také nám říká, že křesťan bez sboru je jako úd bez těla, ovce bez stáda nebo dítě bez rodiny. Církev – místní sbor, do kterého chodíš, je třída, v níž se učíš vycházet s ostatními členy Boží rodiny. Pouze pravidelným kontaktem s obyčejnými, nedokonalými věřícími se můžeme naučit skutečnému obecenství. Zde si cvičíš své duchovní svalstvo. Zdá se, že být svatý je snazší, pokud nemáš kolem sebe jiné lidi, kteří „maří“ tvé zájmy. Taková svatost je ale falešná – neprozkoušená. Izolace plodí sebeklam – je totiž snadné domnívat se, že jsme zralí křesťané, pokud nám nikdo nedělá problémy. Skutečná zralost se však projevuje ve vztazích.
Nikdo z nás není imunní vůči pokušení. V určité situaci jsme ty i já schopni jakéhokoli hříchu. Bůh to ví, a proto nám přikázal, abych si navzájem pomáhali udržet se na správné cestě. Bible říká: „Povzbuzujte se navzájem den co den . . . aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil.“ (Nový zákon, Židům 3, 13)
ZKLAMÁN CÍRKVÍ
Čím dříve se zbavíme iluze, že církev musí být dokonalá, abychom ji mohli milovat, tím dříve přestaneme něco předstírat a přiznáme si, že všichni jsme nedokonalí a potřebujeme milost. Na dveřích každého sboru by mělo být napsáno – toto místo je vyhrazeno pro hříšníky, kteří potřebují milost, nikoliv pro ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí. Neboť je psáno:
"Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil.“ (Starý zákon, Kazatel 7, 20)
Kolikrát je docela zábavné poslouchat jak se někdo přiznává k nejrůznějším prohřeškům, aby se pak následně zjistilo, že to vlastně není nic tak hrozného. Ano, k malým chybám se přiznáváme, abychom ostatní přesvědčili, že velké nemáme. Lidé se často pyšní dobrým svědomím jen proto, že mají krátkou paměť. Somerset Maugham napsal: „Kdybych si zapsal všechny své myšlenky a všechno, co jsem kdy učinil, lidé by mě nazvali zvrácenou zrůdou.“ Co k tomu dodat? Před Bohem jsme všichni na stejné lodi. Možná je načase odhodit masky a přiznat si pravdu o sobě samých. Pokud přestaneme nastavovat zrcadlo druhým a namíříme ho alespoň jednou v životě na sebe, tak zjistíme, že jediná naděje, kterou máme, je Ježíš Kristus – Náš Spasitel.
ČLOVĚK SI MNOHDY MYSLÍ, ŽE MUSÍ NEJPRVE NĚKOHO PORAZIT, ABY MOHL ŽÍT VÍTĚZNÝ ŽIVOT.
EVANGELIUM NABÍZÍ VÍTĚZSTVÍ NAD SEBOU SAMÝM A SMÍŘENÍ SE VŠEMI.
KLIP
http://www.youtube-nocookie.com/v/tteF5wRC2z0&hl=cs_CZ&fs=1
